Začátky města

České Velenice jsou město s poměrně malou historií. Abychom mohli vysvětlit okolnosti vzniku tohoto města, musíme nejprve zabrousit do 20. let 19. století.

V roce 1870 nebylo na území dnešních Českých Velenic, kromě stavení původního osídlení v České Cejli, Josefsku a Dolních Velenicích žádných domů. Nevídaný hospodářský vývoj na zdejším zbytku Vitorazského kraje, především uvedených tří obcí, nastal výstavbou železnice z Vídně do Plzně (1866-1869), do Prahy (1871), výstavbou úzkokolejné dráhy do Líčova a Kamýku (1900) včetně výtopny a konečné stanice této lokální zemské železnice – Niederösterrechische Waldviertelbahnen (dolnorakouské dráhy Lesní čtvrti), dále výstavbou druhé větve úzkokolejky do Vitoraze a Velkých Kerušic (1902). V souvislosti se zahájením prací na železničních tratích společnosti Dráhy Františka Josefa se zde pravděpodobně v roce 1868 začalo s výstavbou železničních dílen a opraven. První historický datum z tohoto období spadá do roku 1869, kdy byl zřejmě provoz opraven zahájen. Celá oblast se tím zapojila do evropské dopravní sítě a hlavně do hospodářského života tehdejší podunajské monarchie. Došlo k budování i drážních sídlišť (1870). Střediskem Vitorazska bylo město Gmünd, ležící jihovýchodně od Třeboně, za nynější státní hranicí na území Rakouska. Město Gmünd vzkvétalo s přilehlými vesnicemi jako okresní a soudní středisko.

Prvním přednostou dílen se stal Čech Josef Karel a železniční dílny byly spravovány ředitelstvím drah v Praze. Význam dílen i nádraží neustále vzrůstal. V roce 1874 byly dílny a nádraží v Gmündu poprvé rozšiřovány. Projekt zahrnoval rozšíření krytých pracovišť i zvýšení počtu kolejí pro vlakovou přepravu. V roce 1897 byly dílny přiděleny k ředitelství drah do Vídně. Důležitost železničního uzlu nebyla touto změnou příliš ovlivněna. Také nebyly narušeny ani neustálé inovace dílenských prostor. Vývoj dílen se nezastavil ani v době 1. světové války. Přestavbou vznikla nová pracoviště místo starých nevyhovujících.

V souvislosti s rozvojem dílen a nádraží začalo v Gmündu přibývat české obyvatelstvo. Velký význam měl pro osídlení nábor Čechů ředitelstvím drah v Praze, pod které dílny připadly, protože rakouští železničáři odmítli v dílnách pracovat. Českých občanů bylo stále více a bylo nutné pro ně najít vhodné životní podmínky. Stále trvající nedostatek ubytovacích možností pro narůstající počet pracovníků si vynucoval potřebu obytných budov. Z počátku byl problém ubytování řešen pronájmy v okolních vesnicích a samém městě Gmündu. Dolnoveleničtí sedláci prozíravě započali s výstavbou obytných dvoupodlažních budov po obou stranách dnešní Vitorazské ulice, které výhodně pronajímali. Stejně tak i na území České Cejle podél komunikace shodné s dnešními ulicemi Československých legií a Revoluční byly vystavěny obytné jedno, dvou, výjimečně třípodlažní domy s četnými obchodními a výrobními provozovnami. V období 1898 až 1904 byla zaznamenána stavební exploze, kdy vzniklo 125 novostaveb. Z vojenských potřeb získat dostatek prostoru pro přeložiště a posun vlakových souprav bylo zřízeno též nové nádraží (1909).

Pro poměrně velkou vzdálenost od centra města rakouského Gmündu (2,6 km) byla roku 1907 zřízena trolejbusová doprava (tzv. O-busy). Sloužila k přepravě osob i nákladů od poštovního úřadu na gmündském náměstí až ke starému nádraží v místech dnešní zásobárny ČSD ŽOS. Bylo to tehdy ojedinělé dopravní dílo. O-busy jezdily 15 krát denně za obyčejné jízdné 20 haléřů rychlostí 15 km/hod. Po devítiletém provozu byla doprava zastavena (1916) pro nedostatek finančních prostředků. Demontáž měděného elektrického vedení se uskutečnila až na samém konci první světové války.

Po hraničních pracích, které byly dokončeny 1.10.1920, ČSR získala ne ani tak na ploše, jako na vlastnictví železničních opraven a samotného nádraží. Velice důležité pro další rozvoj města a dílen bylo i to, že k ČSR připadly vesnice v sousedství Gmündu a to Česká Cejle, Dolní Velenice a Josefsko, které tvořily zdroj pracovních sil. Do budoucích Českých Velenic se koncem roku začali stěhovat železniční zaměstnanci téměř výhradně české národnosti.

A právě z těchto tří obcí - Dolních Velenic, České Cejle a Josefska vzniklo budoucí město České Velenice. Od 31.7.1920, tj. dnem připojení obcí k ČSR se zpočátku označovalo Cmunt v Čechách, pak Český Cmunt. Tento urbanistický útvar však nebyl ještě městem. Jím se stal až na podkladě výnosu ministerstva vnitra č. 85374 z 1.12.1922 s označením České Velenice. Koncem roku 1923 obyvatelé nejmladšího československého města mají vlastní obecní zastupitelstvo a prvního starostu, kterým byl Bohumil Ticháček.

Situace v Českých Velenicích se od připojení k ČSR v roce 1920 až do roku 1938 téměř nezměnila. České Velenice byly po celou dobu prosperujícím městem s živou železniční křižovatkou. Po anšlusu Rakouska v březnu roku 1938 vznikly pouze některé hospodářské problémy, které vyplývaly z částečné závislosti na sousedním Gmündu zásobujícím do té doby město elektrickou energií a vodou. 8. října byly České Velenice obsazeny německým vojskem stejně jako i téměř celé území Vitorazska. 20. listopadu se podle Berlínské smlouvy upravily definitivně hranice zabraného území, do kterého připadly i České Velenice, které byly přejmenovány na Gmünd 3.- Bahnhof.

Po německé okupaci se národnostní obraz Českých Velenic podstatně změnil. Město, které bylo před válkou téměř výhradně české, a to asi z 95%, bylo přeměněno na město, ve kterém 95% tvořilo obyvatelstvo německé národnosti. Novými obyvateli byli přistěhovalci většinou z Dolních Rakous. Místo mužských zaměstnanců povolaných do německé armády bylo do železničních dílen a dopravy povoláni v rámci totálního nasazení z Protektorátu Čechy a Morava asi 1000 českých dělníků. Počet stálých obyvatel v Českých Velenicích tak ke konci války dosáhl asi 6000.

Tragickou událostí pro město bylo bombardování zdejšího významného železničního uzlu americko-anglickým leteckým svazem dne 23.3.1945. V celém městě bylo zničeno 27 domů a různě poškozeno 176 dalších, včetně nádraží a dílen. Bombardování způsobilo hromadný odchod obyvatel z města. Důvodem odchodu byla ztráta obydlí, ale i ztráta zaměstnání v rozbořených železničních dílnách. V průběhu šesti týdnů se město téměř vylidnilo. Správa města, tehdy ještě Gmündu 3, se zhroutila.

Rudá armáda vstoupila do města 7.5.1945 a den nato převzala správu nad celými dílnami a nádražím. 23.5.1945 začali přijíždět do rozbořeného a vylidněného města první starousedlíci a železniční zaměstnanci, kteří museli v roce 1938 své domovy opustit. Po zrušení správní komise byl vytvořen nový správní orgán národní výbor, který zajistil přídělový systém, provedl registraci obyvatel a navázal styky s Okresním národním výborem v Třeboni. Ustanovení národního výboru bylo rozhodujícím historickým momentem, který zařadil České Velenice po šesti letech opět mezi československá města.

Pro zvětšení klikni na obrázek